Vzpomínky válečného veterána z Volyně

Oddíl 41. přední hlídky Royal Rangers funguje pod záštitou sboru Apoštolské církve (AC) v Zábřehu. V rámci soutěže Kouzlo starých příběhů jsme se proto rozhodli pozvat nejstaršího člena AC Zábřeh, pana Jaroslava Ludvíka, aby nám povyprávěl o svých zážitcích z mládí. Vzhledem k tomu, že spousta lidí ze sboru jeho příběh ještě neslyšela a zdálo se nám to opravdu zajímavé, pozvali jsme i je. Myslím, že jeho vyprávění bylo velkým obohacením pro děti i pro dospělé.
Pan Jaroslav Ludvík se narodil na Volyni, která v tu dobu patřila pod Polsko. Byl však z české vesnice, a tak od malička mluvil česky. Ve škole se potom naučil polsky a později rusky. Když dokončil školu, naučil se od svého strýce šít boty a několik let potom spolu s ním toto řemeslo provozoval. Kdo chtěl ušít boty, donesl si kůži a vše potřebné a oni mu to z toho ušili.

Nejsilnější zážitky, které nám pan Ludvík vyprávěl, byly z války. Hned na úvod svého vyprávění nám řekl, že válka je hrozná věc – jak pro obyčejné lidi, tak pro vojáky. Brzy jsme pochopili, proč to říká.
Za druhé světové války procházela přes české vesnice ve Volyni několikrát fronta a pan Ludvík i jeho tatínek se přihlásili do jednotky generála Ludvíka Svobody. Každý z nich bojoval pod jiným praporem, ale občas ještě měli možnost se vidět. Přímo v jeho rotě bylo 100 lidí. Jednou večer pan Ludvík zaslechl, jak generálu Svobodovi jeho nadřízený říkal, že než dojde k českým hranicím, nebude mít ani jednoho vojáka. To určitě nebylo moc povzbudivé. A taky je pravda, že se jejich rota často dostala do zbytečných bojů a přestřelek, kde bylo spousta mrtvých a zraněných, aniž by vojáci viděli v bojích nějaký smysl.
Jednou, když se rozdávala vojákům pošta, mu přišel dopis od jeho budoucí manželky, ve kterém mu psala verš z Bible: „Uval na Hospodina cestu svou a slož v něj naději, on zajisté všecko spraví.“ Tento verš si pan Ludvík často opakoval v tom, co ve válce prožíval, a taky často volal k Bohu, aby ho zachránil.
Několikrát se pan Ludvík dostal do situace, kdy jen o chloupek unikl smrti. Jednou se skrýval pod stromem, do kterého hodili minu, a jen tím, že rychle odskočil do nějaké močůvky, si zachránil život. Svého kamaráda, který nestihl tak rychle zareagovat, už nikdy neviděl. Jindy, když byli v nějakém zákopu, těsně vedle něho vybuchla bomba. Úplně ho to ohlušilo a byl to hrozný otřes, až potom zaslechl, jak si vojáci, co tam byli s ním, říkali: „Tak Ludvík už to má za sebou.“ Ale díky Bohu to přežil a nebyl nijak zraněný.
Nakonec se stalo, že ho jedna bomba skutečně zezadu zasáhla a potom strávil dlouhý čas v nemocnici, kde ho různě ošetřovali, ale rána na zádech se mu stále nehojila. Jednou, když se v nemocnici modlil, uslyšel hlas, který říkal: „Na Vánoce budeš doma.“ Vánoce se u nich na Volyni hodně slavily a přál si strávit je doma. Říkal si, že to se asi těžko může stát. Až pak ho asi 13 dní před Vánocemi operovali, všechno mu různě z těch zad vytáhli a zašili a pak mu položili na záda pytel s pískem a nějakou dobu tak ležel, až se mu ta záda zahojila a on byl v pořádku. Za několik dní dostal propustku z nemocnice, a tak se vydal domů. Jel nejdřív nějakým nákladním vlakem, potom promrzlý slezl a přesedl do osobního vlaku, jen se bál, že na něho přijdou četníci, protože neměl doklady. Ale díky Bohu v tom vlaku žádný průvodčí ani nikdo takový nebyl. Když se pan Ludvík dostal do Lucku, kde vystupoval, šel po známé cestě domů a v jedné vesnici měl odbočit doprava, ale ta vesnice tam vůbec nebyla. Nakonec ale i tak našel cestu domů, a i když byl promrzlý, protože všude bylo spousta sněhu a cesta byla náročná, domů dorazil. Dlouho stál za dveřmi, protože rodina mu nemohla uvěřit, že je to opravdu on a že to není nějaká domovní prohlídka. Nakonec ho ale pustili. To bylo v noci po 24. prosinci a vánoční svátky tak mohl pan Ludvík strávit doma.
Nebyla to jediná situace, kdy ho Bůh zachránil a daroval mu něco hezkého. Pan Ludvík nám pověděl celý příběh o tom, jak Bohu uvěřil už jako malý a po celý život byl Bůh vždycky s ním. Při návratu volyňských Čechů se pan Ludvík vrátil do Česka.
Někteří z těchto navrácených Čechů se usazovali v Mohelnici, ale když přišel on, už to bylo všechno plné, tak se usadil ve vesnici Úsov. Tam bydlel se svou ženou Alžbětou, se kterou se znal už z Volyně. Po smrti jeho manželky se znovu oženil s další volyňskou Češkou, Jiřinou, se kterou žije dodnes. Stále odebírá časopis o Češích z Volyně a účastní se setkání válečných veteránů, i když konstatuje, že je těchto pamětníků čím dál míň.
Na celé besedě nás všechny překvapilo, jak živě si pan Ludvík pamatoval detaily událostí, které se staly už tak dávno. Sedmdesát let zpátky, což je doba, o které my víme už jenom z učebnic dějepisu, mluvil, jako by to bylo včera. Vzpomínal si na přesná data, kdy se co stalo, i na názvy měst a vesnic, ve kterých byl. Mnozí účastníci besedy do té doby vůbec nevěděli, jakého pamětníka mezi sebou máme. Věřím, že beseda nám pomohla nejen dozvědět se zajímavé informace, ale především najít cestu ke starším lidem a vážit si toho, co nám mohou dát.

Lenka Pohanková, 23 let

Jaroslav Ludvík

Narodil se roku 1928 za vlády ruského cara Mikoláše Druhého. Jeho otec měl 9 sourozenců a on sám měl 2, Bohuslava a Emila, který roku 1952 na spartakiádě prochladl a posléze zemřel. Bylo mu 14 let. Jeho babička Marie se narodila roku 1859 v Hradci a zemřela roku 1949. Děda Jan se narodil roku 1856 v Čechách a zemřel na Volyni. Pan Ludvík pracoval v „Mezu“ a už ve svých 18 letech šel do války. S rodiči bydlel na Volyni. Hned první den ve válce padlo 783 československých vojáků bez boje. 11. 7. 1941 byl bombardován Kyjev. Ve válce několikrát málem zahynul, ale i přes všechny nástrahy přežil a mohl se vrátit domů. Roku 1947 se oženil se svou první ženou. Teď žije v Úsově a je mu 85 let.

Míša, 11 let

Beseda s panem Jaroslavem Ludvíkem

Pan Jaroslav Ludvík je člověk, který zažil 2. světovou válku. Má už mnoho zkušeností, s kterými se s námi podělil. Jeho tatínek měl 9 sourozenců. Bratr zemřel ve 14 letech. Pracoval v Mezu (nyní Siemens). Říkal, že to nebyla válka, ale peklo, nebo něco horšího. Modlil se, aby byl na Vánoce doma, a splnilo se mu to. Jednou mu spadla bomba 20 cm od něho. Jeho kamarádi si mysleli, že už je mrtvý. Ale přežil to. Podruhé 4 m od něho a měl celá záda rozsekaná. Mnozí za války umírali kvůli nedodržování hygieny. Bylo to velmi smutné vyprávění. Teď má 4 děti (2 holky a 2 kluky). Jsem ráda, že v naší zemi válka není a nemusím tohle taky zažívat.

Jitka, 10 let



41. přední hlídka Royal Rangers, Zábřeh

Fotogalerie